Kyndrová vs. Kocáb – vyjádření Dany Kyndrové
pro portál fotomonitor.info
„V letech 1990 až 1991 jsem fotila i s Karlem Cudlínem odchod [sovětských] vojsk. Když to skončilo, udělali jsme výstavu v Čs. spisovateli a panu Kocábovi jsme poslali dohromady cca 120 fotek formátu 18x24 cm na klasickém papíře – na jejich rubových stranách byla naše razítka a také detailní popisy. Už tehdy mě trošku překvapilo, že jsme mu nestáli ani za to, aby napsal tři řádky, že děkuje, nebo tím pověřil nějakou asistentku. No budiž.
Všichni jsme byli nadšení, že jsou vojáci pryč a nutno říct, což tvrdím dodnes, že pan Kocáb udělal skvělou práci a velice si ho za to vážím. Jak čas plynul, občas se naše fotky v souvislosti s odchodem vojsk objevovaly, ale bývala tam naše jména, takže OK, honoráře jsme nikdy nedostávali, ani jsme je nevyžadovali.
V roce 2003 jsem se rozhodla vydat knihu Odchod sovětských vojsk, kde je 75 fotek + historický text, a požádala jsem pana Kocába, zda by mi tam nenapsal pár řádek. Stalo se, ten text je krátký a velmi pěkný, dokonce mi dal svůj podpis, abych ho mohla dát pod jeho fotku na protější stránce. Samozřejmě jsme se osobně několikrát sešli a já mu poté tu publikaci věnovala. Tudíž musel by být velmi sklerotický, kdyby si toto nepamatoval. Fotka z titulu jeho nedávné knihy v této mé knize samozřejmě je, neb je klíčová a pro celou akci velmi výstižná (malý český člověk jedná s velkým ruským medvědem).
Časem jsem zjistila, že tuto fotku používá pan Kocáb i na svém webu, ale mávla jsem nad tím rukou, i když tam nebylo mé jméno. Nedávno mi ovšem Karel Cudlín řekl, že naše fotky jsou v jeho knize a že tam naše jména nejsou a v tiráži je jen uvedeno, že to vše pochází z jeho archivu. Řekli jsme si, že mu napíšeme, ale pak jsme na to ve víru dění nějak zapomněli. Posléze jsem zcela náhodou zjistila, že moje fotka, navíc dokonale zprzněná ořezem, je dokonce na titulu, tak jsem to oznámila své přítelkyni advokátce, která shodou okolností pana Kocába zastupovávala v 90. letech při jeho kauzách nejen s Trendem, ale i ve věci autorských práv.
Přišlo jí zcela neuvěřitelné, že toto udělal, a navrhla mi, že se do toho pustí, neb takové jednání je nehorázné. Zatelefonovala mu, a on argumentoval, že ty fotky jsou dvacet let staré, že je nechal naskenovat, tudíž neví, kdo je jejich autorem. Připomněla mu tedy moji knihu, do které napsal text – tehdy mi také pomáhala se s ním zkontaktovat, takže tento argument nebere. Pan Kocáb řekl, že si promyslí, jak to napravit, ovšem nestalo se nic. Když mu volala asi po měsíci znovu, prohlásil, že to není jeho problém, ať to řešíme s nakladatelem. Takže pak následovaly Lidovky, jeho okamžitý telefonát mně s tím, že by to rád urovnal (navrhl mi honorář pět tisíc), trapné výmluvy, že on sám nic na knize nevydělal, atd. atd.; nakonec jsem mu řekla, že to nechám na advokátce. Jak vyplývá z mého prohlášení, jde mi o princip, ne o peníze.”
Text © Dana Kyndrová
(Použití v jakékoli formě bez předchozího svolení autorů a vydavatele je zakázáno.)
