Betaverze registru PLUS je spuštěna
Čtení o registru PLUS (Picture Licensing Universal System) je záživné asi jako čtení v telefonním seznamu, říká Tony Sleep, autor statě na stránkách www.epuk.org, v níž objasňuje, o co se vlastně jedná. PLUS je však prý zároveň příslibem největšího vývojového kroku v oblasti oborů pracujících s obrazem od vynálezu internetu.
Před nedávnem byla spuštěna betaverze PLUSu, do níž se už mohou fotografové začít registrovat. Co to ale je? Rozhodně to není další z webů, které fotografům slibují skvělou prezentaci, dokonalou optimalizaci stránek, nebo jim nabízejí účast v soutěžích, není to ani žádná fotografická agentura či adresář fotografů. Není to firma, jejímž cílem by bylo nechat se koupit Googlem nebo přilákat investory úpisem svých akcií na burze. PLUS nemá vytvářet zisk, ale také to není charitativní podnik. Nejedná se o organizaci, která by zastupovala fotografy, a v podstatě ani není primárně zaměřený na fotografy, ale na uživatele obrazových materiálů. Přesto se zdá, že pokud se ho podaří plně zprovoznit, může změnit život fotografů k lepšímu.
Ve světě nic podobného PLUSu zatím neexistuje. Je to na družstevním principu fungující společenství, které má individuální i firemní členy v 32 zemích a jehož poslání shrnuje jeho motto: „Zjednodušit a usnadnit komunikaci a správu autorských práv k obrazovým materiálům.” K firmám, jež se tohoto projektu účastní a finančně ho podporují, patří mnoho významných hráčů působících na poli fotografie – například Adobe, Digimarc, PicScout, IPTC, fotografické asociace ASMP, APA, NPPA, fotoagentury Gettyimages, Corbis, IPNStock a řada dalších, i sdružení amerických fotoagentur PACA, ale například také Britská knihovna.
V čele projektu PLUS stojí Jeff Sedlik, devětačtyřicetiletý fotograf a bývalý předseda americké asociace reklamních fotografů APA, který prosazuje zájmy fotografů a dlouhodobě se věnuje problematice autorských práv; sehrál mimo jiné významnou roli v tom, že ani přes opakované pokusy nebyl v USA přijat zájmům profesionálních fotografů nevyhovující zákon o osiřelých dílech. Především díky jeho úsilí už déle než deset let probíhají jednání a konzultace s tisícovkami firem, vydavatelství, agentur, právníků, muzeí, akademiků, autorů i organizací zastupujících autory, nejrůznější průmyslová uskupení atd. Jejich rady, zkušenosti i finance přispěly k tomu, že PLUS dospěl až do stadia, kdy mohla být spuštěna jeho betaverze.
PLUS by měl vyřešit zásadní problém obrazových materiálů, a to skutečnost, že při jejich užití téměř vždy dochází k odtržení údajů o jejich autorech. Z popisků zmizí jméno fotografa, uživatelé vymažou ze snímků metadata nebo je změní, kontaktní údaje také zastarávají; z obrázku se tak stává zcela anonymní soubor pixelů nebo tiskových bodů. Vystopovat autora nebo majitele autorských práv je těžké i kvůli na internetu hojně rozšířenému kopírování, ať už je legitimní, či nikoli.
Ve světě, v němž jsou obrázky v kultuře i v byznysu všudypřítomné, by všichni, kdo je vytvářejí, distribuují i užívají, měli využívat možností internetu ke svému prospěchu. Šíření anonymizovaných fotografií poškozuje jejich komerční hodnotu a na trh s fotografiemi působí rozkladně.
Podle zákonů týkajících se autorských práv musí uživatel fotografie vyhledat jejího autora a získat od něj svolení k jejímu užití. Neexistuje-li snadný způsob, jak to udělat, obrázek potenciální kupci buď nepoužijí, nebo se rozhodnou riskovat, fotografii použijí bez svolení a budou doufat, že na to autor nepřijde. Anebo budou u vlád svých zemí lobbovat za změnu autorského zákona, aby osiřelá díla mohli používat bez nutnosti autora kontaktovat.
Cílem PLUSu je dát všem zainteresovaným stranám k dispozici prostředek, díky němuž by bylo možno majitele fotografie identifikovat pouze ze samotného snímku. Jako příklad Sedlik uvádí grafika, který by rád použil fotografii ze starého časopisu. Pokud je tato fotografie v PLUSu zaregistrována, stačí, když ji svým iPhonem ofotografuje, nahraje na stránky PLUSu a během několika vteřin zjistí jméno autora a jeho kontaktní údaje.
Technologii rozpoznávání obrázků poskytne PLUSu s ním spolupracující firma PicScout. V současné době se pracuje na jejím propojení s fotografickým registrem, během několika měsíců by mělo začít testování. Rozpoznávání obrázků je ale jen jedním ze tří způsobů možné identifikace fotografií, i když tím nejvýznamnějším; každý zaregistrovaný snímek dostane také vlastní identifikační kód, který je možno vložit do metadat a který je také možno s pomocí zdokonalené technologie neviditelného vodotisku firmy Digimarc (ta je také jednou z členských organizací PLUSu) vložit přímo do fotografie.
To však zdaleka není všechno. V PLUSu je možno zaregistrovat licenční podmínky, které se váží k dané fotografii či autorovi, případně svolení k užití od vyfotografovaných osob atp. A samozřejmě v něm budou zaregistrováni autoři, majitelé autorských práv, agenti, uživatelé, vydavatelé, prostě všichni, kteří mají s danou fotografií cokoli společného nebo se podílejí na jejím šíření.
Všechny tyto údaje jsou v podobě metadat trvale přičleněných k příslušné fotografii uloženy v registru PLUS a v případě potřeby je lze vyhledat. Nikdo je nemůže vymazat nebo pozměnit, autor je může kdykoli aktualizovat. Pokud se přestěhuje, stačí změnit v registru záznam o své adrese, a u všech jeho fotografií se automaticky objeví nové bydliště.
Tato situace může mít dalekosáhlé důsledky. Zaregistrováním fotografie odpadne riziko, že by se mohla stát osiřelým dílem, zmírní se tlaky na změnu autorských zákonů. Nikdo se nebude moci vymlouvat, že nemohl najít jejího autora či majitele práv. Okamžitě bude jasné, jestli došlo k jejímu neoprávněnému užití. Licenční podmínky budou stanoveny jasně a nezpochybnitelně. Fotografové, kteří své snímky zaregistrují, se oproti jiným ocitnou ve výhodě, protože budou snadno k nalezení. Práce uživatelů fotografií, kteří budou PLUS využívat pro vyhledávání majitelů autorských práv, se zefektivní, odbourá se riziko, že snímky použijí neoprávněně, a sníží své náklady.
PLUS je podle Sedlika navržen tak, aby sloužil zájmům autorů, chránil jejich práva a umožnil jim zvyšovat své příjmy. Současně se dá očekávat, že půjde o jakousi celosvětovou sněhovou kouli, na niž se budou nabalovat vydavatelé, kteří díky němu ušetří čas i peníze, jež by jinak museli věnovat na zjišťování majitelů autorských práv vlastními silami, agentury, kterým PLUS ušetří čas a peníze na správu autorských práv, i fotografové, kteří díky němu více vydělají, protože si uchovají kontrolu nad svými díly a budou snadno k nalezení.
O vytvoření podobného registru se už v roce 1999 pokusili fotografové ve Velké Británii, kde vznikl Visual Creators’ Index (VCI) – Rejstřík autorů vizuálních děl. Tehdejší technologie však ještě nebyly na takové úrovni, aby umožnily jeho fungování a dostatečné rozšíření, možná ani sami autoři tehdy ještě jeho význam nechápali.
Sedlik ovšem pojal PLUS, který v mnohém z VCI vychází (Mike Laye, tvůrce VCI, s PLUSem jako dobrovolník také spolupracuje) mnohem šířeji. Dospěl k rozhodnutí, že ještě dřív, než bude PLUS uveden do provozu, je třeba zavést nejen standardy pro identifikování držitelů práv a fotografií, ale také pro způsob sdělování informací o autorských právech. Proto mezi aplikacemi, které na stránkách PLUSu fungovaly mezi prvními, byl generátor licencí, který umožňuje výběr libovolných licenčních podmínek a jejich sestavení do jednoznačně formulované smlouvy.
K používání standardů PLUSu nikdo nikoho nenutí – kdo chce, může si zaregistrovat i smlouvu napsanou třeba tužkou na ubrousku; jakmile však bude tento registr dokončen, nabídne jako celek takové výhody, které nebudeme moci jen tak ignorovat. Registrace fotografií nesmí být pracná, jinak by lidé registr nepoužívali. Musí existovat možnost, jak registraci desítek či stovek tisíc snímků zautomatizovat a napojit na interní workflow organizací. PLUS proto vývojářům poskytne API (rozhraní pro programování aplikací), které firmám umožní propojit jejich interní systémy s registrem PLUS a mít přehled o použitých autorskoprávních licencích. K PLUSu se budou moci připojit také systémy pro správu a archivaci digitálních dat (DAM), účetní systémy i jiné registry fotografií.
Registr PLUS je založen na již osvědčeném systému trvalých identifikátorů CNRI Handle, který je velmi robustní a dokáže pojmout miliardy záznamů. Podle Sedlikových slov má PLUS dlouhodobé plány, data uživatelů by měla být přístupná minimálně sto let: „Zvláště kvůli zapojení velkých muzeí a knihoven se snažíme o vytvoření zrcadleného systému, který by v případě, že by PLUS přestal existovat, mohla provozovat jiná nezisková organizace nebo komise zmocněná k tomu jeho uživateli.”
Co to bude stát?
PLUS je díky svým ambicím záležitostí velmi nákladnou. Dosud ho finančně podporovaly zúčastněné společnosti i jednotlivci – profesionální fotografové. S postupujícím rozvojem však budou náklady narůstat a klidně se mohou vyšplhat až k milionovým částkám v amerických dolarech. V současné době funguje veřejná betaverze, do níž mohou fotografové i firmy zdarma registrovat svoje kontaktní údaje (www.plusregistry.org). V další fázi budou zaregistrovaní uživatelé vyzváni, aby do systému začali vkládat fotografie. To budou moci učinit ti, kdo se stanou „podporujícími členy” PLUSu, a to v případě fotografů pracujících samostatně za poplatek 125 dolarů ročně – tato částka by měla sloužit výhradně jako příspěvek na úhradu provozních nákladů. Za tyto peníze obdrží vlastní identifikátor, který bude možno uvádět v metadatech, ale který nabude na důležitosti teprve v dalších fázích vývoje databázové struktury, kdy se do databáze PLUSu začnou vkládat identifikátory fotografií, licencí, dokumentů atd.
Proti placenému přidělování identifikátorů se zvedla vlna odporu – jeho odpůrci argumentují tím, že to mnoho potenciálních uživatelů od používání PLUSu odradí. Sedlik tento argument uznává, je ale přesvědčen, že tímto způsobem dojde k eliminaci takových uživatelů, kteří o využívání PLUSu vlastně ani příliš hluboký zájem nemají. Podle jeho slov jsou poplatky nutné, protože všichni uživatelé, kteří do registru vloží svá data, způsobí PLUSu náklady, které musí vynakládat na jejich ukládání, údržbu, zálohování, provoz náhradních serverů, na služby zákazníkům a další vývoj systému. „Aby byl vznik registru vůbec možný, musí náklady systému hradit na družstevním principu jeho uživatelé,” říká Sedlik. Předpokládá se však, že se vzrůstajícím počtem registrovaných poplatky v budoucnu výrazně klesnou.
Jaká jsou negativa PLUSu?
Nic, co by se PLUSu podobalo, dosud neexistuje, a zvolený přístup je natolik holistický, že je obtížné mu porozumět. Panuje proto pochopitelná nervozita, o co PLUSu vlastně jde, na čí straně stojí. PLUS má být zásadně neutrální, nestraní ani autorům, ani uživatelům. Má takovou strukturu, která odolá jakékoli snaze o jeho kontrolu nebo převzetí nějakou zájmovou skupinou. PLUS chce být užitečný všem, proto nemůže nikomu stranit – to je idea, na níž je založen. V tomto přístupu je však zároveň zakódována největší překážka, kterou musí ve svých počátcích překonat: jeho deklarovaná neutralita může u mnoha fotografů vzbudit pochybnosti. Pokud se ovšem do PLUSu zapojí jen málo lidí, může se jeho uvedení do plného provozu zpozdit, případně by se nemuselo vůbec realizovat.
Této situaci se Jeff Sedlik snaží předejít tím, že do svého projektu zaangažoval mnoho velkých firem, které jsou rozhodnuty PLUS používat, protože to pro ně bude výhodné. Je tak možné, že fotografy nakonec k zapojení se do PLUSu přimějí jejich zákazníci nebo fotografické agentury. Existuje však dobrý důvod, proč to udělat co nejdříve – rychlejší spuštění plné verze PLUSu totiž může snad alespoň zčásti zabránit tlakům podnikatelů i skupin uživatelů internetu, jež požadují, aby vlády změnily autorské zákony svých zemí v neprospěch autorů.
Myšlenka PLUSu je ve své podstatě bez jakéhokoli přehánění revoluční. Jestli ho profesionální fotografové a uživatelé vezmou za svůj a jaký to bude mít na tento obor vliv, to je otázka budoucnosti. Jisté je v této chvíli jen to, že profesionální fotografie v současné době skomírá a mnoho fotografů tuto krizi neustojí a skončí. Tony Sleep konstatuje: „PLUS je zatím jediná a nejlepší šance, jak z této situace ven.”
Celý článek Tonyho Sleepa najdete na této stránce.
Text © Tony Sleep, volný překlad a úpravy © Lubomír Synek
(Použití v jakékoli formě bez předchozího svolení autorů a vydavatele je zakázáno.)
