Výstava Kontroverze v Galerii Rudolfinum
Tento projekt dvojice švýcarských kurátorů – Daniela Girardina a Christiana Pirkera (který je zároveň právníkem) – měl svou premiéru v lausanneském Musée de l’Elysée (které je věnováno výhradně fotografii) v dubnu roku 2008. Po uvedení výstavy v pařížské Národní knihovně, v Bruselu, ve Vídni, v Lucemburku a ve Florencii (v každém z těchto měst vzbudila enormní zájem veřejnosti – celkem ji zatím vidělo zhruba 150 000 návštěvníků) teď máme možnost ji zhlédnout v Galerii Rudolfinum i my, a to až do 13. listopadu.
Výstava, jejíž příprava zabrala organizátorům celkem deset let, se snaží poukázat především na morální a etické otázky, které se tvorby a užívání fotografií týkají, ať už jde o svobodu vyjadřování, o nejrůznější manipulace se snímky ze strany autora či uživatele (jejichž účelem může být například propaganda, dezinformace, snaha zkreslit, nebo naopak „vylepšit” skutečnost), ochranu osobnosti zobrazených lidí, užití fotografií v jiném než původně zamýšleném kontextu atd.
Dozvíme se, že fotografie jako autorské dílo byla poprvé uznána ve Francii v roce 1862 díky Léopoldu-Ernestovi Mayerovi a Pierru-Louisi Piersonovi, kteří u soudu obhájili autorství svého portrétu hraběte de Cavour, totéž se o dvacet let později podařilo ve Spojených státech Napoléonu Saronymu s portrétem Oscara Wildea; zjistíme také, že prvními paparazzi byli Max Priester a Willy Wilcke, kteří se vloupali do Bismarckova domu a vyfotografovali ho na smrtelné posteli, a tak dále.
Z hlediska autorských práv je zajímavý například příběh fotografií Henriho Cartier-Bressona, který v letech 1940 až 1970 sám (nebo později prostřednictvím agentury Magnum) mnoho svých snímků zaslal redakcím novin a nakladatelství. Tak to v té době dělali všichni fotografové, a nikdo si tehdy nepomyslel, že by se jejich fotografie někdy mohly stát předmětem sběratelského zájmu. Většina se jich v redakcích poztrácela, ale některé se dostaly do rukou sběratelů, kteří s nimi začali obchodovat. Cartier-Bresson se později pokusil získat zpět alespoň ty fotografie, na jejichž rubu bylo otištěno razítko, že mají být po použití autorovi vráceny, a v roce 2000 prohlásil, že drží-li někdo tyto snímky, nemůže tvrdit, že jich nabyl v dobré víře. Po jeho smrti se obchodování s nimi snaží bránit jeho dcera – tvrdí, že jejich prodej je nezákonný.
Chybět zde nemůže portrét Ernesta „Che” Guevary od Alberta Kordy, který je exemplárním příkladem porušování práv duševního vlastnictví. Půl roku před Guevarovou smrtí dal Korda italskému nakladateli a levicovému aktivistovi Giangiacomovi Feltrinellimu dva Guevarovy portréty jako doprovod k článku o Guevarovi. Feltrinelli pak ale nechal vyrobit z této fotografie plakát, který obletěl celý svět, ovšem Kordovo jméno nebylo v souvislosti s ním nikdy zmíněno. Autor za něj také nedostal žádnou odměnu. Zprvu byl rád, že jeho dílo slouží věci revoluce, ale když začal být tento portrét stále více využíván komerčně, rozhodl se svá práva bránit. V roce 2000 zažaloval reklamní agenturu, která Guevarův portrét použila k reklamě na vodku, a sumu, kterou vysoudil, věnoval humanitární organizaci. I Kordova dcera se po otcově smrti snaží jeho majetková autorská práva bránit a vyhrála dva soudní spory s organizací Reportéři bez hranic, která tuto fotografii neoprávněně použila.
Československou stopou na této výstavě je fotografie Ladislava Bielika z obsazení Bratislavy sovětskou armádou 21. srpna 1968, která byla na Západě často otiskována jako symbol odporu našeho lidu proti okupantům. Teprve několik let po Bielikově smrti jeho rodina zjistila, že tento snímek byl uveřejňován pod smyšleným jménem a získal mnoho mezinárodních cen. Agentura Deutsche Presse-Agentur uznala Bielikova autorská práva až po opakovaných žádostech rodiny a nabídla jí finanční vyrovnání.
Ian Bradshaw byl jediný fotograf, jemuž se v roce 1974 podařilo zachytit nahého muže, který kvůli sázce přeběhl při ragbyovém zápase mezi Anglií a Francií přes stadion v Twickenhamu. Jako zaměstnanec nedělníku Sunday Mirror však dostal honorář pouhých sto liber, přestože jeho snímek zvítězil v mnoha soutěžích a byl využíván i ke komerčním účelům. Bradshaw na něm mohl začít vydělávat teprve po roce 1988, kdy došlo ke změně britského zákona o duševním vlastnictví, která mu umožnila prodávat alespoň jeho signované kopie.
O případu Arta Rogerse, jehož fotografii nazvanou Štěňata z roku 1980 okopíroval slavný výtvarník Jeff Koons, jsme na stránkách fotomonitoru už informovali. Teď tedy můžeme v Galerii Rudolfinum na vlastní oči vidět originál této fotografie, i snímek sochy, která podle ní vznikla. (K tomu jen na okraj: Musée de l’Elysée odkoupilo od Rogerse jeho fotografii v roce 2006 a on cesty do Švýcarska využil i k návštěvě jiných evropských zemí; mimo jiné se na pár dní objevil také v Praze. A protože sám nejraději fotografuje černobíle na velký formát, projevil tehdy přání poznat české autory, kteří pracují stejným způsobem. Bylo to narychlo a před vánočními svátky, ale Karel Kuklík a Jan Reich ho rádi přijali a podebatovali s ním. Snímek ze společné návštěvy u Reichů můžete zhlédnout zde.)
Na výstavě samozřejmě najdeme řadu dalších velmi zajímavých příběhů, jimiž se její autoři například pokouší ilustrovat, jakou moc mají v rukou mnohé sbírky a archivy, a to díky reprodukčním právům k fotografiím, které vlastní. Tyto snímky, jak uvádí Daniel Girardin, jsou z hlediska historie i z hlediska finančního úplným pokladem. Nejen soukromé sbírky, jako je Getty či Corbis, ale i veřejná muzea a další instituce se v posledních letech snaží své sbírky komerčně využívat a ovlivňují zákony a etické principy, jimiž se řídí veřejná politika. Většina muzeí přístup k fotografiím, které mají ve svých sbírkách, zpoplatňuje, a to i v případě, že už uplynula doba, po kterou byly autorským zákonem chráněny. Náklady na uchovávání a scanování sbírek jsou sice značné a státní i jiné dotace se stále snižují, vysoké ceny, které si někdy tyto instituce účtují, jsou však vědeckému bádání a kulturnímu využití na překážku. Ztěžují výzkumnou práci a mají přímý dopad na ceny knih a na přístup ke kulturním statkům. Ceny fotografií, které už nejsou autorskoprávně chráněny, jsou v mnoha případech kupodivu vyšší než ceny fotografií současných autorů, dodává Girardin.
Za uvedení této výstavy do České republiky je třeba Galerii Rudolfinum hlasitě poděkovat, neboť otevírá řadu otázek, jimiž by se měli zabývat nejen fotografové, ale především uživatelé a také konzumenti fotografií. Jak už bývá v Rudolfinu zvykem, i během této výstavy se konají četné doprovodné programy, pro školy je připraven také bohatý edukativní program včetně pracovních listů pro žáky a studenty. V souvislosti s připravovanou novelou autorského zákona by se ovšem možná měli na tuto výstavu jít povinně podívat také zákonodárci, kteří se jí budou zabývat...
Jedinou věcí, která trochu zaskřípala, jsou překlady doprovodných textů do češtiny. Nejenže obsahují překlepy a četné kostrbaté formulace, které by důkladnější redakční práce měla včas zachytit a odstranit, ale v některých pasážích se od anglické verze, která je vytištěna na rubové straně, výrazně odchylují.
Jestliže Daniel Girardin píše v souvislosti se snahou muzeí komerčně využívat své sbírky o tom, že tyto instituce „ovlivňují zákony a etické principy, jimiž se řídí veřejná politika”, v českém překladu stojí, že tato snaha „významně eliminuje zákony a etické principy veřejné sféry”. Byl-li pro Nadara jeho podpis na fotografiích jediným způsobem, jímž si mohl zajistit uznání svého autorství, český překlad uvádí, že „Signatura tedy představovala pro Nadara jedinou naději, jak dát najevo svou kvalitu respektovaného autora.” Jméno popravené hrdinky z Minsku na snímku anonymního fotografa z roku 1941 zůstalo na rozdíl od jmen dvou mužů, kteří byli popraveni současně s ní, dlouho neznámé, v české verzi textu však Máša Bruskinová „zůstala po mnoho desetiletí anonymní postavou, navzdory úsilí dvou lidí"!
A podobných nepřesností, které v řadě případů zkreslují realitu, se v doprovodných textech bohužel najde víc. Například fotograf Garry Gross, který se proslavil snímkem desetileté nahé Brooke Shieldsové, po ní nepožadoval milion dolarů jako náhradu ušlého zisku, ale právě naopak – milion dolarů požadovala Shieldsová po něm jako odškodnění! Art Rogers nežaloval Jeffa Koonse za padělání, ale za porušení autorských práv. Sebastião Salgado nefotografoval těžaře na hořících ropných polích v Kuvajtu, ale hasiče, kteří se je snažili uhasit. Snímek Madona z Bentalha alžírského fotografa Hocina Zaourara vzbudil kontroverzi proto, že vznikl den před, a nikoli po masakru – proto jej alžírské úřady mohly snadno zpochybnit. Christovi, který v roce 1986 zabalil Pont Neuf, nebylo zakázáno šířit krátkometrážní film, který během jeho práce vznikl – právě naopak: na Christovu žádost byl vydán soudní příkaz, který zakázal tento film vysílat. A tak dále...
I přes takovéto vady na kráse však určitě stojí za to tuto výstavu zhlédnout.
Text © Lubomír Synek
(Použití v jakékoli formě bez předchozího svolení autorů a vydavatele je zakázáno.)
;){kind=link}